Jak jsem dělal ostudu mezi devianty

Jakožto šťastně nezadaný heterosexuálně zaměřený muž v nejlepších letech bych, podle všech společenských předpokladů, měl trávit parný víkend někde s kamarády na plovárně, na chatě, nebo kdekoliv jinde, kde se v danou chvíli bude nacházet uspokojivé množství nezadaných pohledných slečen v poměru alespoň 1:1 vůči mužskému osazenstvu. Ale ne...

Jelikož se totiž v mém okolí, a to i v nejbližším okruhu přátel, vyskytuje poměrně mnoho lidí homosexuální, nebo bisexuální orientace, rozhodl jsem se, nabuzen dle mého zcela neakceptovatelnými výroky zástupců státu a některých občanských združení, podpořit dobrou věc a vyrazit v sobotu 13. srpna do pražských ulic a zúčastnit se pochodu, který je součástí festivalu Prague Pride, bojujícího nejenom za práva homosexuálů, ale za mezilidskou toleranci, jako takovou, což je myšlenka, se kterou se silně ztotožňuji (a až nepříjemně často zjišťuji, že lidé, jako já, jsou v naší "moderní" společnosti stále v menšině).

Po krátkém průzkumu šatníku jsem, jako vhodný společenský úbor pro tuto akci, zvolil starší, lehce rozdrbané džíny, velmi křiklavou červenou košili s krátkým rukávem a hlavu jsem osadil obligátním zeleným a neméně svítivým slaměným kloboukem s nápisem "Staropramen Lemon", který jsem vyfasoval při své spontánní cestě na festival ve Varech a okamžitě jsem jej tam pasoval na párty hučku, nebo také SkejprKlobouk, chcete-li. Po několika neúspěšných pokusech o zkontaktování některých mých známých, o nichž jsem předpokládal, že by z různých důvodů mohli být účastni akce, jsem si uvědomil, že tam jdu dost na vlastní pěst a že bych s sebou možná mohl vzít svého psa. Nakonec, ve Varech byl jako prase v žitě, lidi miluje a budeme alespoň působit jako pěkný páreček, když už mě někteří označili za homosexualistu a většina zúčastněných jsou údajně stejně jenom samí devianti. To jsem si říkal, když jsem jej vkšíroval do náhubku, připnul na vodítko a vyrazil s ním, směr Metro C a následně Náměstí Republiky, odkud měl pochod v jednu hodinu vyrazit na Střelecký ostrov.

SkejprPes v ideálním stavu

První náznaky toho, že něco je blbě, byly už v metru. Faktu, že jsem omylem nastoupil do vlaku v opačném směru, jsem ještě nevěnoval tolik pozornosti a připisoval jsem to spíše železnému zvyku, neboť tato, byť momentálně chybná trasa byla mým denních chlebem po dobu 4 let studií na střední škole. Že se pak ke mě v metru přitočil jakýsi neoholený dělník a začal mě skrze SkejprPsa zcela otevřeně balit, to jsem taky neřešil. Že můj Fred není zrovna "kundolap" jsem si již zvyknul. Když se situace bezprostředně po přeběhnutí na opačný směr opakovala s, odhadem tak sedmdesátiletým invalidou o berli, který se bezprostředně po zmerčení mého psa (kterého je velmi těžké přehlédnout, pokud není tma) pustil do konverzace na téma "Jé, ten je krásnej. Takovej černej, že jo? Jak mu říkáte? Black?", začal jsem být poněkud nervózní...

Při výstupu z metra na Florenci se Fred, jen pramálo zvyklý na cestování MHDčkem (cestování jako takové, mu příliš dobře nedělá, zadní sedačka mého vozu by mohla vyprávět), při pohledu na pojízdné schody proměnil v 30 kilo černého rosolu, takže jsem jej vynesl v náručí nahoru, sundal mu náhubek a vyrazil pěšky na Náměstí Republiky. Potud bylo všechno v pohodě. Fred zvědavě čenichal, ani se příliš nepletl pod nohy, očůrával tu květináč s kytkou, tu vchodové dveře do prodejny HTC a na přechodu bryskně reagoval na povel "sedni", tedy choval se jako poměrně ukázněné pitomé štěně. 

Prague Pride a průchod vlajky

Náměstí republiky bylo plné lidí v barevných oblecích, mávajících duhovými vlaječkami, troubícími na vuvuzely, pískajícími na píšťalky a snažícími se identifikovat slova, ozývající se z ampliónu o silně nedostačující hlasitosti. V tu ránu ze mě spadl veškerý strach z případných konfliktů, bylo mi naprosto jasné, že kdyby se kdokoliv pokusil narušit průvod a zaútočit, rozbije se o tuhle duhovou masu během několika málo vteřin. A pak sem si málem rozbil hubu já, protože Fred zavětřil a vystřelil. Zapnul sem všechny svaly v těle (a že jich tam mnoho není) a pokusil jsem se SkejprPsa, vzpínajícího se na zadních i za cenu udušení odtáhnout pár metrů vedle před restauraci Kolkovna, kde bylo víc místa. Tento přesun o 30 metrů vedle nám trval téměř pět minut a mnohem více, než páníčka s pejskem na vodítku jsme vypadali jako pes, na vodítku mající přivázaný héliový balónek v podobě trotla se zeleným kloboukem, ke kterému někdo přidělal mluvící přístroj neustále do kolečka opakující "Frede, no tak... Frede, no tak..."

Na plácku, kam jsme zamířili, bylo relativně volno. Jen asi polovina lidí na tomto prostoru se skládala z pozdě příchozích aktivních účastníků pochodu, zbytek tvořili pozorující kolemjdoucí a méně nápadní příslušníci gay / bi komunity. Přesto jsem stihl dojít k závěru, že ty zdaleka nejhezčí ženský  jsou lesbičky (mé heterosexuální kamarádky prominou) a já, jakožto chlap s naivní představou modelky jako přítelkyně, mám prostě smůlu. Fred se mezitím pustil do seznamovacích pokusů, protože právě kvůli dostatku místa se zde začali scházet další pejskaři. Nakonec jich tam mohlo být tak okolo deseti (psů) na prostoru 20 metrů čtverečních. A Fred to chtěl všechno očichat. První dva pokusy o seznámení neskončily dobře, neboť pejskové na Freda vyjeli. Až třetí pejsek se jevil jako přátelský, tehdy se ale to moje trdlo projevilo jako těžký bigamista a začal se najednou pokoušet obskočit další tři chlupáče, a když neuspěl a chtěl se vrátit, dotyčné štěně labradora už zájem nejevilo. Zato já si pokecal s dalšími třemi chlapíky ve středním věku. "Te je dobře krmenej. Máte ho rád, že jo?"

Když Fred pochopil, že s ním opravdu nebudu obíhat každej vocásek, co byl v dohledu a mě se konečně podařilo donutit jej zaujmout alespoň trochu stabilní polohu, abych mohl třeba taky něco vyfotit, přešel Fred na agresivnější strategii. Lehl si a začal výt. 

Že psi pokníkávají, to je celkem normální. U toho mého to zní, jako přístroj na plašení krtků, co má babička na zahradě. Tohle ale nebylo kníkání, to byl řev, jako když se porouchá siréna u vozu ambulance. Lidé se začali ohlížet směrem, odkud kravál vycházel, psa ale neviděli, protože ležel na zemi. Koukali se kolem a tvářili se nervózně. Já se snažil vypadat, že nevím, která bije a že by mě taky zajímalo, odkud ten kravál vychází, po pěti minutách jsem ale došel k závěru, že musím zakročit. Klekl jsem si k psovi a začal mu domlouvat, drbat jej za uchem a snažit se ho, takříkajíc, přivézt na jiné myšlenky. Fred reagoval jediným možným způsobem. Sedl si a přidal na hlasitosti.

Amplion s pokyny přestal být slyšet, začali se otáčet další lidé a teď už nemohlo být pochyb o tom, kdo je původcem toho otřesného zvuku a co za individuum je toho nejspíš příčinou. Lidé na prostoru bezmála 50 x 50 metrů přestali vnímat festival a upírali své oči na mě, byli mezi nimi i opodál stojící policisté a security v reflexních vestách a také skupinka finských transvestitů. Já proklínal svůj zelený klobouk, který teď, navzdory vší té barevnosti okolo svítil jako nejjasnější maják. Uvědomil jsem si, že pokud neodejdu, do pěti minut mě zatknout za záměrné rušení poklidné akce v lepším případě, za týrání zvířete v případě horším. V tom nejhorším za oboje najednou. Zapřel jsem se a táhl jsem psa pryč. 

Než jsem došel zpět na metro, měl jsem ruku rudou, jako moje košile a bolela jak po měsíční souvislé masturbaci (vím, o čem mluvím). Fred se na moment opět proměnil v hromádku rosolu, když jsem jej snášel do prostor metra (čehož si pochopitelně nikdo nevšiml a nakonec, proč taky), jakmile jsme pak nastoupili do vagónu, začalo zvukové martýrium na novo. Navzdory marným pokusům o usazení Freda někde poblíž mě se přesunul doprostřed uličky, aby na něj bylo dobře vidět, tam si nejdřív zasýpal, čímž dal najevo, že se opravdu málem zadusil, aby se tam dostal (potvrzuji, tahal jsem vodítko, co to šlo), lehnul si tak, aby se o něj kdokoliv nově přistoupivší chtě nechtě musel přerazit a začal výt. Věděli jste, že při vytí pracuje břišní svalstvo psa takovým způsobem, že při finální fázi výdechu vypadá, jako by ho nikdo měsíc nekrmil? Já teda ne...

Chtěl jsem tento text zakončit barvitým povídáním o tom, jak jsem ho v naší uličce před barákem, kde nikdy nikdo nechodí, pln zadostiučinění konečně slavnostně seřezal, ale jakmile spatřil Fred známá místa, začal sekat dobrotu a bylo to zase naprosto ukázněné, pitomé štěně...