Pochopitelně proto, že se jedná o historicky první volbu prezidenta České republiky, kterou jsme my, jakožto občané národa schopni přímo ovlivnit a zvolit si tak toho "svého" ideálního zástupce a reprezentanta. Představa je to krásná, to bez debaty. Není to ale tak trochu utopie? V následujícím textu bych se rád pozastavil nad několika základními principy toho, co se momentálně děje, přičemž bych rád v co největší míře vynechal zázemí politické a nahlédl pod pokličku poněkud jinou optikou.
Není to tak dávno, co v podstatě totéž proběhlo v USA. Volba Amerického prezidenta není přímá, systém je to poněkud sofistikovanější a popravdě je výrazně těžší jej vysvětlit, než pochopit, takže pokud nemáte představu, jak přesně to probíhá, odkáži vás na starou dobrou tetu Wikipedii. Podstatné nicméně je, že se ve finále utkali dva reprezentanti dvou ideově i politicky prakticky protichůdných směrů a národ si byl nucen vybrat. Stál proti sobě Mitt Romney, jakožto reprezentant konzervativní Republikánské strany proti Baracku Obamovi, který post obhajoval za stranu Demokratickou, z amerického pohledu levicovou, z Evropského v podstatě centrálně - pravicovou a liberální.
Americký prezident má oproti českému výrazně vyšší pravomoce (možná proto je to údajně nejnebezpečnější zaměstnání na planetě) a s tím pochopitelně souvisí význam této volby, neboť na principech duality byl americký lid postaven před zcela archetypální rozhodnutí - každý jeden člověk si musel určit, která z variant je pro něj přijatelná (a proč) a která ne (a proč). Američané snad vůbec poprvé v takovéto míře volili mezi zlem a dobrem.
Fór je v tom, že pro každého je zlo představováno jinak. Pravděpodobně nikdy nebude možné zcela přesně určit, co je zlo a co dobro, neboť to, čím jeden pohrdá, druhý může obdivovat a děje se to dnes a denně. Jedinou cestou je pochopit prazákladní morální principy postavené na příčině, důsledku, prospěchu osobním a prospěchu společenském. Dokud si minimálně 40 % populace toto neuvědomí a nezačne podle toho aktivně fungovat (a ovlivňovat další), lidská civilizace se nikam nehne, ale to není téma pro tento text.
Já osobně považuji Romneyho za elitářského, prominentního, bezohledného mormonského kokota a za jeho výroky o tom, že je-li žena znásilněna, může si za to sama, bych ho pověsil za koule do průvanu (tento výrok nabývá v kontextu nedávných událostí v Indii zcela nového rozměru a jen pomyšlení na něj mi zvedá kufr). Nemám nejmenší problém s Barackem Obamou, jediná věc, která mě trochu znervózňuje je jeho až příliš klasická cesta vzhůru, ale toho si nevšímejte, když se zkouřím, vidím konspiraci i v krabici s mlékem. To je ale pouze můj osobní postoj (na jehož základě bych se následně rozhodoval, koho volit, kdybych byl americkým občanem) a zcela evidentně existují lidé, kteří na situaci nahlíží zcela opačně, o čemž svědčí fakt, že přestože Romney nakonec nevyhrál, podporu neměl malou. Romneyho přitom volili především jižní státy, kde i na počátku roku 2013 stále existuje silná komunita bigotních křesťanů, hillbillies a vůbec lidí fanaticky náboženských, kteří si myslí, že homosexualita je nemoc v případě lepším, zločin v horším a nejsou schopni rozdýchat fakt, že prezidentem Spojených států amerických, té nejúžasnější a nejlepší (a jediné správné) země ve vesmíru, je černoch. A když mají problém, řeší ho tak, že prostě vytáhnou brokovnici. Sám Romney ostatně s některými z těchto názorů nemá problém. A zároveň mezi lidmi, kteří jej volili rozhodně byly i ženy a zároveň rozhodně ne všichni, kteří mu dali svůj hlas, byli hillbillies apod. Ve prospěch Romneyho mluví fakt, že je prý velmi dobrým ekonomem, ale to je mi upřímně dost jedno, při rozhodování, kterého z kandidátů podporuji (ne, že by na tom záleželo) je pro mě klíčový zdravý, takříkajíc selský rozum a ten u Romneyho nenacházím, svými názory, které reprezentuje a hodlá prosazovat patří do středověku.
Američané si nakonec vybrali Obamu, což je z mého pohledu dobře. Zvolili si černocha, navíc podruhé, což svědčí o tom, že většina jich je připravena jít cestou tolerance, rozumu a nebojí se zkoušet nové věci, neboť v kontextu této konkrétní volby se více, než kdy jindy stal liberalismus synonymem pro pokrokovost, kdežto konzervatismus se projevil jako absolutní zpátečnictví.
Internet se vyjádřil po svém a svět se točí dál...
Teď, na počátku roku 2013 čeká stejná volba nás, Čechy. Malinkatý nárůdek v centru Evropy, kdysi slovutný, hrdý, pod vládou slavných historických osobností velmi prosperující a s odvěkou schopností udělat si ze všeho prdel. Byli jsme před Rakouskem-Uherskem, jsme i po něm. V průběhu první světové války to bylo hrdinství československých legionářů a organizační, politicky, rétorické, velitelské a intelektuální schopnosti některých Čechoslováků, co způsobilo, že na náš územní celek, utopený v ohromném monarchistickém kolosu padla pozornost okolního světa, Československo bylo ustanoveno jako existující stát a s prosperitou velmi úspěšně pokračoval až do druhé světové.
Byla to nacistická holinka, která nám ohnula hřbety, a byla to neprodyšná duchna socialismu, která nás vzápětí přikryla na dlouhých 40 let, zabila ducha národa, vysála jeho energii, zdegenerovala a připravila o elán a především velmi zdeformovala národní náturu, s čímž se potýkáme do dnešních dnů. Nemusíte být zrovna vystudovaný sociolog, politolog, historik, ani bůhvíco, abyste pochopili, co s národem udělá 40 let strachu a nejistoty na těch nejelementárnějších aspektech lidské důstojnosti (včetně reálného strachu o život svůj a životy vašich blízkých. V důsledku toho jsme národ, který staví osobní prospěch nad prospěch ostatních. Jsme národ mstivý, zákeřný, závidící a nepřející. Jsme národ hlasitě kříčící a ukazující na ostatní. Jsme národ, který svaluje zodpovědnost na jiné. Když něco chceme, chceme to teď a nedomýšlíme důsledky. Někomu to vyhovuje. Někoho to děsí. Záleží pouze na tom, co považujeme za zlo a co za dobro. A ono občas není lehké to rozlišit.
Není to tak dávno, co kdosi (a nemám nejmenší ponětí, kdo to byl) prohlásil, že má-li někdo šanci změnit Evropu (a eventuálně i svět), jsou to Britové a Češi. Britové dělají neuvěřitelné pokroky, pokud jde o mediální komunikaci s masami, aplikují podprahové edukační principy a na základě toho učí lidi nikoliv, co si myslet, ale jak se naučit přemýšlet a dělají to dobře! Teď jsme na řadě my. A svět o nás ví. Vidí nás. Dokonce i z českých voleb už si dělají srandu i za oceánem. To, že jsme srdce Evropy není jenom obrazné přirovnání referující k našemu geografickému umístění. To všechno díky našim hokejistům, díky našim filmařům, díky naší historii, díky našim památkám, díky našemu Letišti a v neposlední řadě také díky našemu, v tuto chvíli stále ještě současnému prezidentovi, z čehož obzvláště mám jen pramalou radost...
Protože, co si budeme povídat, todle byla HODNĚ velká ostuda, není to zase tak dávno a pod kůži to máme jako stigma zaryté všichni. Jsme národ, který krade propisky...
A teď jsme tady. Poprvé si sami volíme svého prezidenta a máme možnost jako jednotný moderní národ rozhodnout o tom, kdo nás bude prezentovat ve světě i v učebnicích historie. Někoho, kdo nám nebude dělat ostudu, bude vystupovat důstojně, získá nám zpět naši prestiž, když ne ve světě, tak alespoň v Evropě (ačkoliv jen málo kdo z nás plně chápe, jaké pravomoci vlastně český prezident má, já to třeba nevím a popravdě, opět je mi to dost jedno, protože stále neřeším politické zázemí volby) a vůbec tak nějak bude reprezentovat nás, takové jací jsme. Jenže jací doopravdy jsme?
První přímá volba prezidenta je událost mnohem důležitější, než si mnozí z nás jsou ochotni připustit, nebo schopni představit. Její význam je totiž obdobný tomu, co jsem se pokusil výše popsat u volby v USA a výsledek, se kterým přijdou v sobotu 26. 1. 2013 média bude historický moment, který přímo určí naši další cestu existencí jako takovou. Politické zázemí s tím přitom nemá co dělat, i v našem případě jde v tuto chvíli především o to, jakou životní filozofii, jaký přístup k lidem okolo nás a ve finále vlastně i charakterové vlastnosti přijmeme za své (tedy z našeho pohledu morálně kvalitní). Protože právě ty nás skrze našeho prezidenta budou ve světě prezentovat a takoví nadále budeme. V očích světa i v našich vlastních.
První kolo bylo velká bomba, po fatálně oranžových volbách do zastupitelstev se konečně zvedla ta část populace, co až doteď tvrdila, že je politika nezajímá a brblali a rozčilovali se až když bylo pozdě. Zároveň, tato část populace, převážně internetová a z velké části mladá, nebyla nijak a nebo jen velmi okrajově zakomponována v předběžných průzkumech. Bez ohledu na to, byly-li autentické, či zmanipulované, byla tu ohromná část národa, se kterou se prostě nepočítalo. A ta se zvedla a způsobila nečekané. Najednou lidi nevolili "PROTI někomu" (což je trend, který do naší politické scény zanesl těžkotonážní Jiří Paroubek, neboť právě z nenávisti vůči němu poprvé vznikla kampaň postavená na "Volit proti Paroubkovi", tento přístup pak zůstal zakořeněn a všechny další volby logicky nemohly přinést progresi, neboť probíhaly primárně na principu "nedovolím", namísto "umožním"), ale šli a u této významné historické události ve velké míře vhazovali papíry se jmény na základě vlastního svobodného rozhodnutí, přesvědčení a morálních a ideových zásad, tak, jak je sami cítili. Pro neuvěřitelnou spoustu lidí se první kolo voleb stalo konečně hmatatelným důkazem demokracie a oni prostě nedokázali tuto možnost nevyužít a především nevyzkoušet. Každý jeden z kandidátů se tak stal jakousi personifikací vlastností, které každého jednoho z nás reprezentují, kýmsi, do koho jsme promítli své uvažování a postoje, jakýmisi našimi Avatary, když to řeknu hodně názorně.
Tento jev pak velmi těžce zamíchal volebními výsledky a do druhého kola s rozdílem necelého jednoho procenta (což v praxi činí rozdíl 45 653 lidí) postoupil Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg.
Nastala situace podobná té americké. Máme na výběr ze dvou kandidátů a česká populace se velmi záhy po skončení prvního kola rozdělila na dva tábory, kde jeden volí Zemana a druhý Schwarzenberga. A řeší se to všude. Řeší se to pochopitelně v televizi, v novinách i na internetu. To je normální. Jenže ono se to řeší na ulici, v autobuse, v hospodách... Řeší se to na místech, kde se politika běžně neřeší (protože debaty o politice mají jednu nehezkou vlastnost - neuvěřitelně nasírají lidi, pokud nedojdou ke shodě) a řeší ji lidé, kteří politiku běžně neřeší. A najednou nikdo neřeší nic jiného. Události okolo herce Martina Dejdara, který veřejně vyjádřil podporu Miloši Zemanovi z dnešního dne jsou absurdní ukázkou, do jaké fatality situace dospěla a byla hlavním impulzem, proč jsem si nakonec sednul a todle všechno sesmolil, protože se bojím, kam to všechno může v následujícím týdnu ještě vygradovat. Bojím se o důstojnost volby, bojím se o zdravý rozum a bojím se o lidské životy. My na to nejsme připravení, neumíme s tím pracovat. Zato umíme dělat píčoviny. A co jsme za národ, to jsem popsal výše...
To všechno pouze podtrhuje, na jak základní úrovni rozhodnutí se pohybujeme a jak důležité je. Je to opravdu souboj "Kníže vs. Zeman" a to i přesto, že kníže je titul, kdežto Zeman je v tomto případě jméno, i tento drobný detail ale zároveň je logickou součástí konfliktu, který teď každý z nás řeší, resp. snaží se před ostatními obhájit si své rozhodnutí, neboť většina z nás už dávno ví, čí jméno v pátek či v sobotu vhodí do volební urny. Nejít k volbám není řešení. Je to únik, zavření očí před souvislostmi a ve finále je to jen truc, nic jiného.
Konflikt Kníže vs. Zeman je zcela namístě, neboť zatímco Miloš Zeman reprezentuje člověka z lidu, někoho, kdo má, řekněme přirozené ambice být vidět, slyšet, Karel Schwarzenberg na straně druhé, jakožto šlechtic a monarcha, člen rodiny s dlouhou tradicí a s velkým majetkem (přestože byl v průběhu let a věků různými zásahy zvenčí zabavován a redukován) reprezentuje klidnou sílu, vyrovnanost a v jistém směru nadhled a možná i laxnost nad souvislostmi, které pro něho paradoxně mají menší význam než pro člověka, který nikdy neměl možnost nabýt něčeho, co kníže má a nemusel proto nic udělat. Zároveň je kníže jakožto monarcha člověk vystupující na úrovni, s úctou, nevyhledávající konflikt a bránící se až, je-li napaden, zatímco Zeman svým vystupováním reprezentuje člověka, který se snaží nepatřičnost do situace, nebo prostě podvědomý pocit podřadnosti (bez ohledu na to, je-li oprávněný, či ne) kompenzovat svým vystupováním, způsobem mluvy, který je takříkajíc "větší než on". Tento vztah je v české historii pevně zakořeněn z dob středověku, je archetypální až na půdu a zatímco pro někoho je Miloš Zeman reprezentantem člověka, kterého stojí za to následovat pro jeho průraznost a Karel Schwarzenberg je zosobněním šlechty, která měla všechno a přesto nás, obyčejné malé Čechy utlačovala a vykořisťovala, pro někoho je naopak právě Karel Schwarzenberg představitel schopný vést svůj národ právě pro šlechtické principy, na nichž funguje, pro své neupínání se k věcem, které podle něho nemají význam, nebo alespoň přednost a pro svůj nekonfliktní a uctivý přístup k souvislostem i lidem, zatímco Miloš Zeman je pro ně nepřijatelný, protože se chová jako hlasitý buran, primárně urážející, útočící a svalující zodpovědnost na jiné.
Je přitom zcela evidentní, že Zeman a Schwarzenberg jsou od základu dva lidé stojící na zcela opačných stranách. Jeden je bílý, druhý je černý. Jeden je jing, druhý je jang. Debaty o tom, kdo má koho za zadkem, kdo je na koho napojený a kdo s kým co podepsal jsou irelevantní. Prezident ze své pozice nebude mít tolik možností tyto věci zneužívat, na to bude jako první lidem zvolený prezident příliš na očích. Podstatné je, že prezident by měl být odrazem svého národa a tentokrát tomu tak opravdu bude. Stát se nemůže postarat o svůj lid, dokud se lid nedokáže postarat o svůj stát. Stát je lid a lid je stát. Koho si zvolíme, takoví budeme. Takoví budeme my, taková bude naše vláda a tak nás budou znát dějiny.
Poprvé v historii České republiky (a poprvé od 17. listopadu 1989) máme možnost změnit náš osud, navíc v legitimním rámci mantinelů demokracie, s níž se tak často oháníme, ale jejíž skutečný rozměr je pro nás i 15 let po pádu komunismu velká neznámá. Jedna cesta vede ven, k pokroku, ke změně. Druhá cesta pokračuje po stejných kolejích, v jakých jsme jeli doteď. Přestože z předchozího textu pravděpodobně jasně vyplývá můj osobní postoj, nechci a nebudu ho sem jmenovitě psát, protože to není účelem. Byl bych ale rád, kdyby se každý jeden z nás podíval na oba dva kandidáty a zamyslel se nad tím, který ze dvou principů má potenciál pro progresi, růst a změnu a který ji nemá. Pohlédněte do svého "zrcadla" a pak se zamyslete nad všemi možnými důsledky, jaké to může mít. A pak se svobodně rozhodněte a běžte volit. Ale prosím slušně. Bez konfliktů. Bez hádek, konců přátelství, vztahů, kariéry.
To úplně nejdůležitější je totiž pořád ještě především život...
Děkuji...
P.S.: Tento text nebyl psán s vědomím nejnovějších událostí...
